Morfologie a anatomie krevetek infrařádu Caridea

Morfológia a anatómia krevetiek
Napísať odpoveď
Denis
Administrátor
Príspevky: 1798
Dátum registrácie: 30 Sep 2014, 13:35
Bydlisko: Ružomberok
Kontaktovať používateľa:

Morfologie a anatomie krevetek infrařádu Caridea

Príspevok od používateľa Denis »

Na uvod chcem uviest, ze uvedene udaje nizsie su napisane panom Jendom Dvořákom a na zaklade jeho schvalenia su skopirovane na nase forum.
Zdroj: http://www.akvakrevetky.wz.cz/biologie.htm

Základní tělní stavba
Krevety jsou v dospělosti velké od několika milimetrů do několika decimetrů. Základní tělní stavbu znázorňují obrázky a tabulka níže. Laterálně (bočně) zploštělé tělo krevetek je celé podélně heteronomně rozčleněné (heteronomní metamérie) na články (segmenty). Původně nesl pravděpodobně každý tělní článek po jednom páru kráčivých končetin. Evolučně došlo u různých končetin v závislosti na jejich dalším významu a funkci k zániku či modifikaci. S výjimkou antenul (viz dále) všechny tělní končetiny vznikly z původně dvojvětevných rozeklanných přívěsků. Ty se původně skládaly z nerozeklanné části tvořené coxopoditem a basipoditem (společně tvoří nerozeklanou část - protopodit) a rozeklanné části tvořené vnějším exopoditem a vnitřním endopoditem. Na protopoditu se též nacházely vnitřní výběžky endity a vnější epipodity. Končetiny jsou článkované, jejich články jsou vzájemně spojeny buď nepohyblivě nebo pohyblivě pomocí kloubů. Nepohyblivě nebo kloubně jsou napojeny i na tělo. Končetiny slouží zejména k plavání, chůzi, dýchání, získávání potravy, jako nástroj péče o tělo a nosiče smyslových orgánů. Tělní segmenty splývají v tři velké základní tělní oddíly (tagmata):

1. Hlava (cephalon, caput)
Je senzorickou částí těla nesoucí většinu důležitých smyslových orgánů. Další její funkcí je příjem potravy. Je celou svou šíří nepohyblivě srostlá s hrudí v útvar zvaný hlavohruď (cephalothorax). Hranici mezi hlavou a hrudí často vyznačuje cervikální rýha. Hlava je tvořena 6 články z nichž první se nazývá akron. Je bez končetin a nese jeden pár složených očí. Dalších pět článků nese po jednom páru pozměněných končetin. Souborně se hlavové končetiny nazývají cephalopody. Prvním párem končetin jsou antenuly (tykadélka, tykadla 1. páru). Sestávají ze tříčlánkové stopky (antenulární peduncle) obsahující statocystu (rovnovážný orgán) a horního (vnějšího) a dolního (vnitřního) mnohočlánkovaného bičíku. Z boku prvního segmentu stopky vyrůstá osten (stylocerit), jehož relativní délka je důležitým determinačním zankem. Dalšími pozměněnými končetinami jsou anteny (tykadla, tykadla 2. páru). Sestávají ze široké a ploché antenální destičky (scaphocerit, exopodit anteny) sloužící ke kormidlování a brždění při plavání, a dlouhého velmi pohyblivého bičíku (zpravidla delšího než antenuly). Antenuly a anteny mají především taktilní a čichovou (chuťovou) funkci. Další tři páry pozměněných končetin se nazývají gnathopody a představují ústní ústrojí. Jedná se o mandibuly (kusadla), které potravu trhají a drtí (gnathobází), vsouvají do úst a celkově čistí ústní otvor. Součástí kusadel je i jedno až tříčlánkové makadlo. Tvar kusadel je dalším významným determinačním znakem. Dalšími dvěmi páry končetin jsou maxiluly a maxily (1. a 2. pár maxil - čelistí) sloužící k manipulaci s potravou. Exopodit maxil (scaphognathit) slouží k vhánění vody do žaberní dutiny. Z bočního pohledu to můžeme pozorovat jako podélně se vlnící útvar v přední části hrudi.

2. Hruď (thorax, pereion)
Hruď má především pohybovou a manipulační funkci a dále jsou v ní ukryty nejdůležitější tělní orgány. Je chráněna krunýřem (karapaxem). Tvoří ji 8 článků (pereionity) nesoucí 8 párů nohou nazývaných souhrnně thoracopody. První 3 páry jsou modifikovány v maxilipedy (čelistní nožky) a jsou těsně spjaty s ústní oblastí a s manipulací s potravou a s čištěním ústního otvoru. Mohou nést žaberní výrůstky. Dalších pět párů jednovětevných kráčivých končetin jsou pereiopody. Jsou nápadné a dobře viditelné (odtud odvozen název skupiny Decapoda = desetinožci). Jejich obecné schéma znázorňuje. Tyto končetiny jsou tvořeny coxopoditem a basipoditem, za kterými končetina pokračuje mohutně vyvinutým endopoditem s pěti články (ischium, merus, carpus, propodus a dactylus). Menší exopodit může být přítomen, ve většině případů je však nepřítomný nebo zakrnělý. Na coxe může být též přítomen i malý epipodit. První dva páry pereiopodů (chelipedy) nesou klepítka (rody Macrobrachium, Palaemon, Palaemonetes) nebo jim podobné útvary (kartáčky u rodů Caridina a Neocaridina, vějířky u rodů Atya, Atyopsis a Micratya) sloužící převážně k vyhledávání a sběru potravy, obraně a doplňkově také k chůzi. Zpravidla je jeden pár mohutnější s velkým klepetem (lov, obrana) a druhý pár štíhlý s drobným klepítkem (čistící funkce a sběr potravy). Klepeta vznikla vychlípením protopoditu směrem k daktylusu. Pohyblivý je vždy pouze dactylus, který je z vnější strany klepet. Poslední tři páry hrudních končetin mají funkci plně kráčivých končetin. Nesou tělo a umožňující pohyb do všech směrů. První dva páry směřují dopředu, třetí pár dozadu.

3. Zadeček (abdomen, pleon)
Slouží zejména k pohybu a nese důležité vnitřní orgány. Je svalnatý tvořený ze 7 článků. Prvních 5 zadečkových (abdominálních) článků (pleonity, pleomery) nese párové končetiny nazývající se pleopody. Jsou obrvené a mají plovací a rozmnožovací funkcí. Samičky na nich nosí vajíčka. U samců jsou první dva páry pleopodů modifikovány v gonopody (pohlavní nožky) sloužící k transportu spermatoforů. Předposlední článek nese lupínkové zadečkové nožky zvané uropody. Společně s posledním tělním článkem (telson) vytvářejí na konci těla vějířek sloužící ke kormidlování a rychlým únikovým přesunům. Na posledním článku je ze spodní strany umístěn řitní otvor (anus). Celková morfologie zadečku umožňuje zvířatům aktivně plavat ve vodním sloupci.
biologia_1.JPG
Schéma vnější anatomie krevetek z bočního pohledu. a.i. - appendix interna, a. m. - appendix masculina, a.s. - antenální osten, b - basipodit, b.g. - branchiostegiální žlábek, b.s. - branchiostegiální osten, cp. - carpus, cx. - coxopodit, d. - dactylus, di. - diaresis, end. - endopodit, ep. - epipodit, ex. - exopodit, h.s. - jaterní osten, i. - ischium, m. - merus, p. - propodus, p.g. - postorbitální žlábek, p.s. - pterygostomiánní osten, sc. - scaphocerit, s.s. supraorbitální osten, st. - stylocerit (z Holthuis 1955 - upraveno, pro zvětšení klikněte na obrázek)
biologia_2.JPG
Schematický nákres úplné hrudní končetiny (z Holthuis 1955 - upraveno).
biologia_3.jpg
biologia_3.jpg (9.35 KiB) 6351 zobrazení
Schématický nákres kráčivé končetiny (z Bauer 2004 - upraveno).

Orgánové soustavy

Oporná soustava
Tělo je celé kryté kutikulou představující vnější kostru (exoskelet). Částečně svými výběžky zasahuje dovnitř těla a vytváří tak endoskelet. Vnější kostru na jednotlivých tělních článcích tvoří pružně spojené destičky: hřbetní (tergum), břišní (sternum) a dvě boční (pleura). Kutikula se skládá z chitinu (polysacharid) a proteinů. Na rozdíl od jiných blízce příbuzných korýšů není u krevetek vnější kostra kalcifikovaná uhličitanem vápenatým. Exoskelet slouží ke zpevnění těla a k uchycení vnitřních orgánů (zejména svalů). Hlava a hruď je krytá úplným hlavohrudním štítem – krunýřem (karapaxem). Ten může vybíhat mezi očima v rostrum, jehož charakter (především relativní délka a tvar - ozubení) je důležitým determinačním znakem. Od cervikální rýhy směrem dozadu se táhnou dvě paralelní sagitální rýhy (suturae branchiocardiales), které vymezují část štítu přirostlou k tělu. Po stranách na hrudi vytváří žaberní dutinu kryjící žábra. Krevety rostou po celý svůj život, i když po dosažení pohlavní dospělosti se růst značně zpomaluje. Exoskelet neroste společně s tělem, proto musí být pravidelně svlékán a nahrazován novým krunýřem. Svlékání (ekdyse) je složitý a riskantní proces, který je řízen neuromumorálně (vzájemná ářčáářspolupráce nervového systému a žláz s vnitřní sekrecí). Ve chvíli, kdy je rostoucímu tělu již starý exoskelet malý, tak ten praská v oblasti rozhraní hrudi a zadečku a krevetka z něho ve zlomku vteřiny vyskakuje. Svlečka (exuvie) je velmi tenká a průsvitná a velmi rychle se rozpadá. Krevetky svlékají celý povrch těla včetně tykadel a očí. Během procesu svlékání krevetka snižuje pohybovou aktivitu, odpočívá a nepřijímá potravu. Po svlečení následuje období dvou až tří dnů, kdy se krevetka ve zvýšené míře ukrývá před predátory a vyčkává, až její nový krunýř dostatečně ztvrdne procesem sklerotizace chitinu. Během této doby nabývá na objemu. Krevetky tak opticky rostou skokově, ve skutečnosti však rostou víceméně kontinuálně. U krevetek se nedá podle zbarvení poznat, kdy se budou svlékat, jejich zbarvení je stále stejné. Svalovina je u krevet příčně pruhovaná, rozpadlá na jednotlivé svaly, které se upínají zevnitř na vnější kostru a vnitřní endoskeletální výběžky.
biologia_4.JPG
Právě svlečená krevetka (Caridina japonica) se svojí svlečkou.

Trávicí soustava
Schéma trávicí soustavy znázorňuje obrázek níže. Trávicí soustava je trubicovitá rozčleněná na tři oddíly - stomodeum (přední střevo), mesodeum (prostřední střevo) a proctodeum (zadní střevo). Stomodeum je tvořeno ústy, hltanem (pharynx), jícnem (oesophagus), žvýkacím žaludkem a žlaznatým žaludkem. Ve žvýkacím žaludku dochází k mechanickému narušování potravy pomocí kutikulárních zubů. Ve žlaznatém žaludku dochází k jejímu trávení. Mesodeum a proctodeum představuje vlastní střevo. Dochází zde k resorpci živin a k regulaci obsahu vody a solí v těle. Do střeva ústí vývody jaterní žlázy (hepatopankreas), jejíž produkty jsou důležité pro trávicí pochody. Jaterní žláza se též účastní resorpce živin. Trávicí soustava končí konečníkem (anus) umístěném na spodní straně telsonu.

Dýchací a cévní soustava
Krevety dýchají omezeně jednak celým povrchem těla a dále speciálními dýchacími orgány, kterými jsou vždy krevní žábra. Žábra jsou zpeřená nebo mají tvar lupenitých výběžků. Jsou tvořena epipoditovými přívěsky 4. až 8. páru hrudních končetin vyrůstající z coxopoditů. Dále jsou představovány bočními výběžky hrudních segmentů na pleuronu. Žábra jsou ukrytá v žaberní dutině, kterou z vnější strany tvoří krunýř, z vnitřní tělní stěna. Průtok vody kolem žaber je nucený za pomoci maxil (viz výše). Žábry jsou součástí otevřené cévní soustavy. Její součástí je svalnaté diferencované srdce s párovými ostiemi. Ze srdce vybíhají dopředu i dozadu hřbetní cévy (tepny). Z těch dominuje zejména hřbetní céva umístěná nad trávicí trubicí v zadečku. Okysličená hemolymfa (krvomíza) se volně rozlévá mezi tkáně. Odtud je odkysličená nasávána zpět sběrnými cévami na břišní straně (žílami). Následuje průchod skrz žábry a její okysličení s následným vstupem do srdce skrze ostie. Srdce je tak umístěno za dýchacími orgány, nasává okysličenou hemolymfu (tepenné srdce). Hemolymfa je směsí krve a lymfy. Hlavním barvivem krve je volně rozpuštěný hemokyanin, pro který je nepostradatelným prvkem měď.

Vylučovací soustava
Korýši patří mezi živočichy ureotelní - vylučují rozpustnou močovinu společně s velkým množstvím vody. Vylučovacími orgány jsou antenální žlázy - modifikovaná metanefridia vyúsťující na povrch těla u báze antén. Sladkovodní druhy musí čelit neustálému samovolnému přísunu vody neboť žijí v hypotonickém prostředí vzhledem k vnitřnímu prostředí těla. Musí z těla účinně vylučovat přebytečnou vodu a současně si uchovat dostatečnou koncentraci iontů v těle (osmoregulace). V tomto procesu hrají důležitou roli žábra.

Nervová soustava
Je umístěna na břišní straně těla. V každém tělním článku je jeden pár vzájemně propojených ganglií. Ta jsou nervovými spoji vzájemně pospojována i mezi články, takže celá nervová soustava má podobu žebříčku. Ganglia hlavy mají tendenci splývat v jedno velké mozkové nadhltanové ganglium. Dělí se na tři části - protocerebrum (inervace oči), deuterocerebrum (inervace antenul) a tritocerebrum (inervace antén). Obecně inervuje smyslové orgány a končetiny hlavy.

Smyslové orgány
Zrakové orgány jsou u dospělců párové a složené (mozaikovité). Každé oko se skládá z drobných oček (omatidií), kterých mohou být až tisíce. Omatidia vytváří rohovku. Ta je nesena pohyblivou stopkou. Celé oko je umístěno v očnici (orbitě). Oči mohou výjimečně i chybět nebo být zakrnělá (u jeskynních druhů). Chemoreceptory a mechanoreceptory jsou umístěné především na antenulách a antenách. Chemoreceptory se mohou nacházet i na spodní části kráčivých končetin. Rovnovážný orgán (statocysta) je umístěná v bázi antenul. Tvoří ji exoskeletální otevřená vchlípenina vystlaná vlásčitými mechanoreceptory. Uvnitř se volně pohybují zrna anorganického materiálu jako je písek (statocysty). V závislosti na poloze a pohybu krevetky dráždí statocysty působením gravitační a setrvačné síly určitou část mechanoreceptorů, podle kterých určí krevetky svojí polohu vůči zemi, informace o pohybu a jeho směru či vibrace.
biologia_5.jpg
Schéma vnitřní anatomie samce krevetky. Samice mají vaječníky na stejném místě jako samci varlata.


Reproduční biologie

Pohlavní systém
Všechny sladkovodní krevetky jsou odděleného pohlaví (gonochorismus) beze změny pohlaví v průběhu svého života. U žádného sladkovodního druhu nebyla pravděpodobně doposud zjištěna oboupohlavnost (hermafrodismus).

Primární pohlavní znaky
Patří mezi ně vlastní pohlavní orgány. Ty jsou vždy párové, testes (varlata) u samců a vaječníky (ovaria) u samic, umístěné v zadní části hlavohrudi mezi srdcem a střevem. Zralá vajíčka mohou vpředu zasahovat nad žlaznatý žaludek, vzadu do prvního zadečkového článku. Z každého vaječníku vede samostatný vejcovod se samostatným pohlavním otvorem (gonoporem) umístěném na coxe třetího páru pereiopodů (prvního páru kráčivých končetin). U samců vede z každého varlete chámovod (vas deferens) podél tělní stěny. Na konci se rozšiřuje v ejakulační kanálek obklopený svalovinou. Ten vyúsťuje na povrchu těla pohlavním otvorem umístěným na coxe pátého páru pereiopodů (třetí pár kráčivých končetin).

Sekundární pohlavní znaky
Jsou to anatomické znaky charakteristické pro určité pohlaví. Krevetky jsou pohlavně dvojtvárné (pohlavní dimorfismus) - samci a samice se od sebe morfologicky liší. Samci většiny druhů dospělých krevetek mají ostnitý útvar zvaný appendix masculina. Jde o pozměněný endopodit druhého páru zadečkových nohou (pleopodů). Samcům slouží tyto nožky jako kopulační orgány, kterými přenáší a upevňují spermie v podobě spermatoforu (shluku spermií) na břišní stranu hrudi samic. Kvůli malým rozměrům většiny druhů však nelze tyto rozdíly pozorovat přímo na živých jedincích, ale pouze za pomocí lupy či mikroskopu u jedinců fixovaných nebo u svleček. Samci jsou u rodů Caridina a Neocaridina celkově menší se štíhlejším zadečkem. To je dáno tím, že samice mají rozšířeny břišní štíty (sternity) a zvětšeny a prodlouženy boční štíty (pleury) prvních třech zadečkových segmentů. Zvětšený objem spodní strany zadečku slouží k nošení a inkubaci vajíček. Samice mají odlišně morfologicky tvarované první tři páry zadečkových nožek (pleopody). Mají je prodloužené a opatřené ostny. To jim slouží k manipulaci s vajíčky. Další mezipohlavní rozdíly mohou být ve velikosti cheliped. Samci je mají často delší s mohutnými klepety. To platí zejména pro rod Macrobrachium, pro který je dále charakteristické, že naopak samci jsou větší než samice.

Oplození
Krevetky se rozmnožují pomocí vajíček a vnějšího oplození. Samičkám se vytváří na žloutek bohatá vajíčka ve vaječnících, které se nacházejí na hřbetě za hlavou. Často jsou nápadná, nejčastěji jako bílá nebo nažloutlá skvrna, především u jedinců nebo druhů bez nebo se slabým zbarvením, které je jinak zakrývá. Vajíčka se zde formují přibližně měsíc v závislosti na řadě faktorů (druhu krevetky, teplotě vody, množství a kvalitě potravy, míře stresu apod.). Když dosáhnou vajíčka zralosti, tak se samička svleče a bezprostředně začne do vody uvolňovat feromony. Jedná se o chemickou signalizaci, která má za úkol upozornit samce na přítomnost receptivní (k páření ochotné) samičky a nalákat je k páření. Tento stav je často v akváriích velmi dobře pozorovatelný a nápadný. Samci nepřijímají potravu, ale rychle proplouvají nádrží a při střetu s jakoukoli jinou krevetkou čichově a hmatově testují, zdali se nejedná o receptivní samičku. Samičky jsou receptivní pouze několik málo hodin mezi svlečením a ztvrdnutím nového krunýře. V jinou dobu se samičky pářit nemohou. Často se kolem receptivní samičky shromáždí i několik samců, kteří usilují o dosažení správné pozice a spáření se s ní. Občas se může stát, že samička se vlivem dotěrnosti samců dostane do silného stresu, v jehož důsledku umírá. Stává se to u určitých druhů, pokud nemá samice možnost se před samci ukrýt a pokud je v nádrži samců větší množství. Vlastnímu aktu páření předchází předehra, při které samec leze samičce po hřbetní straně těla. Po této fázi dochází k páření. Samec se přidržuje samice a snaží se dostat svou spodní stranu těla v místě gonoporů (oblast styku hrudi a zadečku) do oblasti spodní strany samice. Jedinci jsou při tom vůči sobě v pravém úhlu, samec ohýbá zadeček kolem samice s hlavou nahoru nebo dolů. Po dosažení optimální polohy samec připevňuje dvojici (z každého chámovodu jeden) spermatoforů (shluku spermií) na spodní stranu hrudi mezi kráčivé končetiny nebo první články zadečku. Celé páření trvá jen několik minut, vlastní předání spermatoforu jen několik sekund. Samice se většinou páří s více samci. Spermatofory mají tvar připínáčků a spermie v nich jsou zcela nepohyblivé. Kromě spermií obsahují výměšky žláz, které mají lepivou a ochrannou funkci. Pro každou novou várku vytvořených vajíček se samička musí znovu pářit a není tak možné, aby samice spermie skladovala a z jednoho páření bylo oplozeno několik po sobě jdoucích snůšek. Se svlékanou pokožkou se zbavuje i připevněných spermatoforů. Několik hodin po páření sestupují vajíčka z vaječníků. Při vypuzování z těla ohne samička zadeček směrem k hlavohrudi a vytvoří tak jakousi dočasnou komoru. Zde víří vajíčka společně s uvolněnými spermiemi (mechanicky nebo enzymaticky uvolněnými ze spermatoforů), aby došlo k úspěšnému oplodnění. Následně samička připevní vajíčka na zadečkové nožky a k sobě navzájem sekretem produkovaným basipodity zadečkových nožek. Oplození není podmínkou tohoto připevnění. Pokud se samice nepářila nebo vajíčka nebyla z jakéhokoli jiného důvodu oplodněna, může je samička připevnit k zadečkovým nohám. Ta se však nevyvíjejí, setrvají zde maximálně několik dní a následně sama odpadnou nebo jsou samicí odstraněna. Zejména samice z tropických, subtropických oblastí a často i z oblastí mírných produkují vajíčka kontinuálně v průběhu celého roku. Pečují o stávající snůšku a současně vytváří ve vaječnících další várku vajíček. Obecně platí, že čím je druh větší a čím více žije v chladnějších oblastech, tím kratší je období rozmnožování s produkcí menšího počtu snůšek.
biologia_6.JPG
Foto receptivní samice Caridina sp. "Crystal red", která se snaží skrýt u hladiny před velkým množstvím dotěrných samců, kteří se s ní chtějí spářit. Tmavá skvrna za hlavou jsou nově vytvořená vajíčka ve vaječnících.

Inkubace vajíček a rodičovská péče
Oplodněná vajíčka se vyvíjejí přibližně jeden měsíc (2 do 8 týdnů), ať už se jedná o přímý nebo nepřímý vývoj (viz níže). Délka vývoje je závislá na řadě faktorů, zejména na teplotě. Pro zdárný vývoj vajíček je péče samice bezpodmínečně nutná. Samička vajíčka hrudními končetinami čistí a rytmickými pohyby zadečkových nožek zajišťuje dostatečný přívod živin a odvod odpadních látek. Vajíčka nejsou v průběhu embryonálního vývoje nikdy odkládána, mláďata se líhnou přímo z vajíček připevněných na těle samice. Samice se o vylíhlá mláďata již nijak nestará a ani ta se nezdržují v blízkosti matky.

Typy vývoje

A) Přímý - odvozený (specializovaný) typ vývoje
Je charakteristický nepřítomností larválního stádia. Z vajíček se líhnou přímo miniaturní jedinci s tělesnou stavbou shodnou s dospělými jedinci. Pro druhy tohoto typu vývoje jsou charakteristická velká vajíčka v počtu maximálně několika desítek kusů. Vajíčka jsou velká z toho důvodu, že obsahují velké množství zásobních látek potřebných pro kompletní vývoj embryí. Tento typ vývoje je v rámci všech druhů krevet vzácnější. Vyskytuje se zejména u sekundárně sladkovodních a brakických zástupců čeledí Atyidae a Palaeomonidae. Důvodem vzniku tohoto typu vývoje je pravděpodobně zvýšená citlivost larev na variabilitu sladkovodního prostředí. Evoluční vznik přímého vývoje tak byl schůdnější cestou než adaptace larev na nové prostředí.

B) Nepřímý - původní (primitivní) typ vývoje
Je charakteristický přítomností larválního stádia. Ta jsou odlišné tělesné stavby s celkově jiným vzhledem než dospělý jedinec. V průběhu larválního vývoje se jedinci několikrát svlékají a mění svůj vzhled, který se postupně čím dál více začíná podobat morfologii dospělých jedinců. Larvy jsou převážně volně ve vodě plovoucí a na konci svého larválního vývoje prodělávající metamorfózu (proměnu), při které se z larvy stává mladý jedinec s tělesnou stavbou shodnou s jedincem dospělým. Larvy různých vývojových stádií lišící se hlavně počtem tělních článků a počtem končetin. Pro druhy chované v akváriích je typické, že larvy vyžadují od určité fáze svého vývoje na rozdíl od dospělých jedinců slanou mořskou vodu určité salinity. Vylíhlé larvy jsou unášeny proudem vody do moře. Zde se larvy vyvíjejí a po metamorfóze se jedinci vrací do sladkých vod potoků a řek. Pro druhy tohoto typu vývoje jsou charakteristická velmi malá vajíčka v počtu několika set až tisíc kusů. Vajíčka jsou malá, protože obsahují jen omezené množství zásobních látek potřebné pro základní vývin jedinců, energie a stavební látky pro další vývoj a růst je zajištěn z přijímané potravy. Vysoký počet vajíček je dán jejich menší velikostí a vysokými ztrátami v průběhu larválního vývoje.

C) Přechodné typy
Oba výše zmíněné typy vývoje jsou extrémními formami vývoje, mezi kterými se nalézá řada přechodných typů blížící se svým charakterem více k jednomu nebo druhému typu v závislosti na druhu krevetky. Jako příklad mohu uvést havajský druh Halocaridina rubra nebo Caridina simoni, u kterého se z vajíček líhnou larvy, které mají zkrácený larvální vývoj. Vůbec nepřijímají potravu a veškeré stavební látky a energii čerpají ze žloutkového váčku. Larvální vývoj trvá jen několik dnů, pak dochází k metamorfóze.

Obývané prostředí
Všechny druhy krevet jsou vodní, žádný druh nežije ani částečně terestricky (suchozemsky). Buď je celý ontogenetický vývoj vázán na jeden typ vody (slaný, brakický, sladký) nebo obývají v různých fázích svého životního cyklu různé typy těchto vod (např. larvy ve slané vodě, dospělci ve sladké). Většina druhů je existenčně vázána na substrát, některé jsou však pelagické (volně se vznášející a plovoucí). Převážná většina druhů obývá primárně plně slanou nebo brakickou vodu moří a oceánů od šelfů až po hlubokomořské příkopy. Sekundárně některé skupiny krevetek obydlely sladké vnitrozemské nebo brakické vody. Největší počet druhů se vyskytuje v tropických a subtropických oblastech, směrem k pólům jejich počet ubývá.

Lokomoce (pohyb)
Krevetky se mohou pohybovat třemi různými způsoby. (i) Jednak chůzí po pevném podkladu pomocí kráčivých končetin, (ii) plaváním ve volné vodě za pomoci zadečkových nožek (pleopoditů) a (iii) prudkými převážně únikovými pohyby směrem zpět pomocí prudkých ohybů svalnatého zadečku.

Zbarvení
Je řízeno neurohumorálně - provázaně nervově a hormonálně. Základem zbarvení jsou specializované buňky tzv. chromatocyty. Ty v sobě syntetizují, skladují a rozmisťují různé druhy pigmentových zrn, podle kterých tyto buňky dělíme (melanocyty, iridocyty, atd.). Zbarvení každého jedince je ovlivňováno celou řadou vzájemně provázaných faktorů:

- druh krevetky
- genetické predispozice
- fáze svlékání
- reprodukční fáze
- postavení jedince v societě
- pohlaví
- věk a velikost jedince
-charakter podkladu a míra schpnosti barvoměny
- kvalita a kvantita potravy
-druh a rozsah stresových faktorů ovlivňujících psychický, zdravotní a fyziologický stav jedince (míra intra a interspecifické kompetice, přítomnost ryb, predátorů, teplota, pH, druh a koncentrace rozpuštěných látek, vodivost atd. atd.)
- denní a roční doba
- spektrální složení a intenzita dopadajícího a odraženého světla (vlastnosti použitého osvětlení, vliv vody a okolních předmětu na intenzitu a spektrální složení světla)
- úhel dopadajícího světla a pozice pozorovatel vůči krevetce
- fotoperioda
- zrakové schopnosti pozorovatele
- u fotek nastavení fotoaparátu a monitoru počítače

Napísať odpoveď

Kto je prítomný

Užívatelia prezerajúci toto fórum: Žiadny pripojení užívatelia a 6 neregistrovaných